tvrdoměry

Tvrdost lze definovat jako odolnost materiálu proti vniku cizího tělesa. Nejrozšířenější je statická metoda zkoušky tvrdosti, ve které se kulička, kužel nebo jehlan vtlačují do testovaného materiálu. Tato metoda má svoje omezení, a proto byly vyvinuty metody modernější.

Jednou z nich je dynamická metoda měření tvrdosti. Provádí se pomocí tvrzené kuličky, která se vystřeluje proti testovanému materiálu a vyhodnocuje se její odražená energie. Čím je materiál měkčí, tím je deformace povrchu větší a větší je i ztráta energie.
Tvrdoměry pracující na tomto principu se s výhodou používají při měřeních na velkých dílech, hrubozrnných materiálech, výkovcích a všech typech odlitků. Samotné měření je velmi rychlé.

Podle vynálezce této metody pana Leeba používají tvrdoměry jednotku Leeb. Naměřené hodnoty se převádějí na požadované stupnice tvrdosti (HV, HB, HS, HRC atd.). Moderních dynamické tvrdoměry mmají většinou již konverzní tabulky uloženy přímo v paměti přístroje a na displeji se ukazuje konvertovaná hodnota.

Směr měření má díky působení gravitace na vystřelované tělísko vliv, což se projevuje například při měření z boku. Tvrdoměry
mají proto předvolené směry měření, které je třeba před měřením zadat.
Povrch zkoušeného tělesa musí být hladký, bez barvy, oxidů, maziv a plastových povlaků.
Na výběr jsou tvrdoměry se zabudovanou nebo externí sondou, s pamětí a možností dalšího pracovaní naměřených hodnot.